Blogovací engine, ze kterého se stal archiv

První příspěvek na tomto webu je o fotce, kterou jsem v roce 2012 dal na Instagram. Odkaz pořád funguje. Fotka ne.

Ten příspěvek byl o jednom archivu – mém – a o jednom pravidle: média se vracejí domů. Tenhle je o tom, co se stalo, když se to pravidlo použilo na každou platformu, ke které jsem našel export.

Seznam je uzavřený

Importuje se teď dvaadvacet zdrojů, ve třech skupinách.

Sociální sítě: Bluesky, Facebook, Instagram, Mastodon, Pixelfed, Threads, Twitter/X.

Blogy a publikační platformy: beehiiv, Blogger, Ghost, Jekyll/Hugo a jakákoli složka s markdownem, LiveJournal, Medium, Movable Type a TypePad, podcasty (jakýkoli feed se zvukem), Squarespace, Substack, Tumblr, Wix, WordPress a jakýkoli feed RSS nebo Atom.

A mrtvé weby: Wayback Machine, pro blogy, jejichž platforma už vůbec neexistuje.

Ta poslední skupina je ta, kterou jsem nečekal, že postavím, a je to důvod, proč tenhle příspěvek existuje.

Co se změnilo, není počet

Engine s osmi importéry je blogovací engine, který umí přečíst tvůj starý blog. Engine s dvaadvaceti, pokrývající každou sociální síť, na kterou jsi pravděpodobně kdy něco psal, je něco jiného: je to místo, kam dát věci, které jsi napsal na cizích webech.

Takže tady je to tvrzení, na rovinu. Tohle je blog. Můžeš ho používat i jako archiv svých sociálních sítí. Namiř ho na export a na druhé straně vyjde složka souborů JSON a skutečné soubory obrázků, videí a zvuku, na tvém disku, s původem zaznamenaným jako štítek a každým příspěvkem dostupným na trvalé adrese.

Nic z toho nemusíš dávat na web. Import zapíše soubory a pak se zeptá, jestli znovu sestavit a nasadit; odpověz ne a archiv zůstane na tvém disku. Archiv, který čteš jen ty, je pořád archiv.

Proč exporty, a ne API

Každý importér tady čte soubor, o který sis platformu požádal, ne živé API. To bylo rozhodnutí a každým rokem obstojí lépe: export je ve většině světa právní nárok, nevyprší, nepřecení se a nepotřebuje vývojářský účet, který změna pravidel může odvolat. Tři zdroje, které se sítí vůbec mluví – Bluesky, Tumblr, LiveJournal – to dělají proto, že tyhle sítě vydají veřejný archiv každému, kdo si řekne, bez tokenu.

Importér z Facebooku stojí na vlastním „Stáhnout své informace" od Mety. Ten pro Threads čte týž export. Instagram, Mastodon, Pixelfed, Twitter, všechno týž tvar: soubor, ne povolení.

Nepříjemná aritmetika

Na referenčním exportu z Facebooku, nad kterým ten importér vznikl, bylo 95 % příspěvků zrcadleno odjinud – z Twitteru, z Posterousu, z celé éry crosspostů. Rozpoznají se a přeskočí, s počtem, protože vlastní exporty těch platforem nesou originály a importovat obojí by zdvojnásobilo tvůj archiv horšími kopiemi.

To číslo ve mně zůstalo. Devatenáct z dvaceti věcí na tom účtu tam ve skutečnosti nebylo napsáno. Ať si myslíš, že na kterékoli jedné platformě máš cokoli, značná část z toho je kopie něčeho, co jsi dal někam jinam – a to někam jinam obvykle zavřelo.

Pointa, znovu

Archiv je tvůj jen tehdy, když jsou tvoje ty soubory. Čtrnáct let bylo dost dlouho na to, sledovat, jak pár domácích zmizí; dvaadvacet importérů je to, co bylo třeba, aby se přestalo pronajímat.

Každý zdroj, a co který export obsahuje a neobsahuje, je v docs/importing.md.