Štítekpsaní²¹

Pět příspěvků pokrylo to, o čem 1.9 je: příspěvek ve dvou jazycích, web v jazyce stránky, co leží v cíli nasazení před prvním nasazením, hosting, který umí jen FTP a jednu zkratku v telefonu místo dvou. Tenhle je zbytek, v pořadí, v jakém ho provozovatel potká. Většina z něj přišla od dvou lidí, kteří 1.9 nainstalovali od nuly a upgradovali kopii webu o 6 600 příspěvcích, přesně podle dokumentace.

Poslat příspěvek z iPhonu chtělo až do 1.9 dvě zkratky: jednu, která převezme soubory z panelu sdílení, a druhou, která otevře spojení přes SSH. Napsáno ve vlaku prošlo obě. Teď je to jedna zkratka, importovaná místo stavěná, a běží i na Macu.

Někdo píše česky a část lidí, kteří by ho četli, česky neumí. Obvyklá odpověď je druhý blog – druhý archiv, druhá sada štítků, druhý feed – a do roka se ty dva rozejdou: příspěvek opravený v jednom a ve druhém ne, štítek přejmenovaný jen na jedné straně, čtenář, který přepne jazyk a ocitne se jinde, než čekal. blog.sh 1.9 odpovídá jinak: jeden web a druhý jazyk vedle něj.

Někdo otevře příspěvek s videem a stiskne přehrát. Připojení je v pořádku. Video není velké. Chvíli se nic neděje, a pak se video spustí naráz, jako by čekalo na svolení.

Čekalo na rejstřík.

Proč sedí na konci

MP4 je hrstka boxů položených za sebou. Jeden z nich, mdat, je obraz a zvuk. Jiný, moov, je rejstřík: který snímek leží na kterém bajtu, jak dlouho to celé trvá, jakému kodeku to předat. Přehrávač potřebuje moov dřív, než může ukázat jediný snímek.

Někdo ti pošle článek. Přečteš ho a máš k němu dvě stě slov – ne recenzi, jen to, čeho sis všiml, a jednu větu o tom proč. Příspěvek je z větší části ta druhá stránka a adresa, o které je, musí někde bydlet.

Až do tohoto vydání zněla poctivá odpověď: v odstavci, jako každý jiný odkaz. Karta, kterou takový příspěvek otevírá, jako blok existovala – importéry ji vyrábějí z Tumblru a z Bluesky – ale nic, co by šlo napsat, ji nevytvořilo. Zapisovač, který příspěvek převádí zpět do markdownu, pro ni neměl syntaxi, takže edit na příspěvku s odkazem nabízel kartu zahodit a add <soubor> ji neuměl vytvořit vůbec. Vlastní příspěvky o vydáních tohoto projektu z toho důvodu po 1.3 přestaly být příspěvky s odkazem. Nástroj se změnil; záměr ne.

Tři řádky v hlavičce

---
tags: release
link: https://example.org/clanek-nekoho-jineho
link_title: Článek někoho jiného
link_description: O čem je, podle jeho vlastní stránky.
---

Dvě věci v něm jsou špatně a jedna stojí za ukradení.

Pět dílů série napsané během jara a třetí vyšel bez řádku series:. Web udělal, co mu bylo řečeno. Třetí díl seděl u svého data a nikde jinde: mimo výpis série, mimo odkazy z jednoho dílu na další a mimo počet, který nesly ostatní čtyři: stránka čtvrtého dílu o sobě říkala díl 3 ze 4 a stála na místě, které měl mít chybějící příspěvek. Oprava bylo jedno slovo.

Dostat se k tomu slovu znamenalo otevřít článek.

To dělá edit. Přečte příspěvek z jeho souboru, celý ho vypíše jako markdown, otevře v editoru a rozebere, co se vrátí. U příspěvku, který je z odstavců a fotografií, je ta cesta tam a zpět věrná a o nic nejde. U příspěvku, který nese něco, pro co markdown nemá tvar, není.

Sedm řádků

props <slug> dostává [e] – u konceptu, u naplánovaného i u publikovaného příspěvku stejně.

Příspěvek se píše v tramvaji: titulek, čtyři odstavce, dvě fotografie s popisky. Přepínač nad tlačítkem Odeslat říká Koncept, což říká vždy, dokud ho někdo nepřepne. Odeslat, a karta s odpovědí se vrátí s adresou náhledu. A pak to sedí. Vydat koncept byl příkaz, příkaz chce terminál a tramvaj žádný nemá.

1.6 chtěla to rozhodnutí na špatném konci: publikovat ve chvíli odeslání, dřív než blog cokoli vykreslil, nebo se podívat na vlastní stránku blogu a pak hledat klávesnici. 1.7 to uzavírá, a pak uzavírá i cestu, kterou se odpověď vrací.

Jeden soubor, týmž spojením

Karta s odpovědí u konceptu teď nese tlačítko Publikovat. Stisk pošle jeden soubor jménem publish.txt, ve kterém je slug a nic víc – týmž panelem sdílení, týmiž dvěma zkratkami, týmž SSH spojením, kterým šel sám příspěvek.

Čtenář, který uvažoval o přechodu na tento engine, napsal, že zůstane tam, kde je. Svůj blog spravuje z telefonu, na cestách, a blog, se kterým se dá pracovat jen z terminálu, mu nebyl k ničemu, ať se sestavoval jakkoli rychle. Měl pravdu.

1.6 mu odpovídá dvěma věcmi a jednou věcí, kterou odmítá udělat.

Stránka na blogu samotném

Nastav write: true a sestavení zveřejní malý editor na /write/: titulek, text, štítky, fotografie a video, každý obrázek se svým popiskem. Obléká si blog, do kterého píše – jeho jméno, jeho paletu, jeho jazyk – a při psaní nabízí vlastní štítky blogu, napřed ty použité za posledních dvanáct měsíců, aby se štítek ťuknul, místo aby se napsal podruhé jinak. Náhled ukáže příspěvek ve stylech blogu samotného. Řada značek nad textem obalí, co je vybráno, a druhým ťuknutím zase odejde. Nad tlačítkem odeslání přepínač Koncept | Publikovat.

Všechno se mezi návštěvami drží v prohlížeči – text v local storage, bajty obrázků v IndexedDB, protože local storage dostane jen pět megabajtů a jedno video z telefonu je víc. Když tě někdo na nástupišti vyruší, nic se neztratí.

Až do 1.6 přicházel příspěvek od člověka u terminálu. Průvodce položil své otázky, otevřel editor, na konci se zeptal, co dál. Nic jiného ho napsat neumělo: ani skript, ani cron, ani telefon.

./blog.sh add post.md

dělá tutéž práci s markdownem předaným místo napsaným. Žádný editor, žádné otázky, žádný dialog na konci. Holé jméno souboru se hledá v incoming/, takže soubor může dorazit týmž nahráním jako fotografie, a jakmile je příspěvek zapsán, smaže se.

Kde by se průvodce ptal, tohle odmítá

Člověka se lze zeptat. Skriptu ne, takže z každé otázky je odmítnutí, které nic nezapíše: fotka, která se nedonahrála, prázdné tělo, soubor, který není text, druhé jméno souboru tam, kde se čekalo jedno. Alternativa – hádání – byla změřena na starém kódu, kde se značka pořadí bajtů před hlavičkou brala jako text těla: tři neviditelné bajty z editoru ve Windows a příspěvek dorazil bez titulku a bez štítků, pojmenovaný po slovech „title:" a „tags:", exit 0. 1.6 čte hlavičku skrz ně.

--json: jeden objekt, nic jiného

Vložení videa obvykle vypadá takhle. Otevřeš platformu, klikneš na Sdílet, klikneš na Vložit, zkopíruješ chuchvalec HTML, který ti podá, a vložíš ho do příspěvku. Co jsi právě založil do vlastního archivu, je cizí značkování: iframe, někdy skript, pár sledovacích parametrů a jméno třídy z designového systému, který nepoužíváš. A když platforma změní cestu k vložení – a to dělají – rozbije se každý příspěvek, který jsi kdy takhle napsal, v jedno odpoledne.

Tady vložíš adresu, kterou bys poslal kamarádovi.

Dva z nich, a opravdu hrají

Video s popiskem:

Engine nikdy neměl krok zpět. Úprava příspěvku přepsala jeho soubor a to, co příspěvek říkal před hodinou, bylo pryč – ne proto, že by se něco pokazilo, ale protože uložení je uložení.

Teď se předchozí text před každým přepsáním uchová a [v] ve vlastnostech příspěvku jeden vrátí.

Před každým přepsáním, ne jen před úpravou

Nový import je také přepsání, a to se ukazuje jako případ, kde si tohle vydělá na živobytí. Upravit příspěvek ručně je záměr; znovu naimportovat zdroj přes příspěvek, který jsi od té doby uklidil, je nehoda, která sní večer práce, a až dosud byla jedinou záchranou záloha.

Deset na příspěvek, nejnovější první.

Vybraná poznáním, ne čtením času

Seznam je takový, jakým procházíš každý jiný seznam v průvodci, a řádek pod kurzorem ukazuje, co ta verze říkala – její titulek, nebo úvodní slova, když žádný nemá. Deset časových údajů ti neřekne nic o tom, která je ta verze, kterou chceš. Deset úvodních vět ti to řekne okamžitě.