Štítekobsah

Vložení videa obvykle vypadá takhle. Otevřeš platformu, klikneš na Sdílet, klikneš na Vložit, zkopíruješ chuchvalec HTML, který ti podá, a vložíš ho do příspěvku. Co jsi právě založil do vlastního archivu, je cizí značkování: iframe, někdy skript, pár sledovacích parametrů a jméno třídy z designového systému, který nepoužíváš. A když platforma změní cestu k vložení – a to dělají – rozbije se každý příspěvek, který jsi kdy takhle napsal, v jedno odpoledne.

Tady vložíš adresu, kterou bys poslal kamarádovi.

Dva z nich, a opravdu hrají

Video s popiskem:

Zbytek tohoto vydání je deset přírůstků, z nichž každý potřebuje odstavec, ne příspěvek.

Stránky

page: true dá příspěvku trvalou adresu v kořeni – /about/ – mimo výpisy a feedy, ale v sitemapě a v indexu hledání. Ghost, WordPress, Squarespace a Substack je teď importují jako stránky, místo aby je přeskočily, a import řekne, kde přistály a že na ně zatím nic neodkazuje. Engine za tebe položku nav: nenapíše; kam stránka patří v tvém menu, je tvoje rozhodnutí.

Série

series: seskupuje příspěvky a series_part: řadí ten, který jsi publikoval mimo pořadí. Každá série dostane výpis a každý příspěvek v ní odkazuje na předchozí a další díl – jen uvnitř série, nikdy se nepřelévá do archivu okolo. Náhled konceptu říká, jestli se jméno jeho série připojuje k něčemu, co existuje, nebo zakládá něco nového, takže překlep se chytí, dokud je ještě zadarmo opravit.

Mimo výpisy

Jeden příspěvek tady nedávno tvrdil, že menu průvodce se zkrátilo, protože operace s příspěvkem patří do příspěvku, ne do menu. To pořád platí. Tohle vydání přesto přidává obrazovku a důvod stojí za vyslovení: najít příspěvek je jiná práce než s ním něco udělat.

./blog.sh browse ukazuje tytéž příspěvky jako list, jako obrazovku, ve které zůstáváš.

Co to je

Šipky a Page Up/Down celým archivem. Filtry podle typu, stavu a štítku, s počtem u každého. A hledání, které filtruje při psaní.

Hledání je vlastní hledání webu. Slova se spojují jako A, "fráze v uvozovkách" se počítá jako jedna, -slovo vylučuje a diakritika nikdy nerozhoduje o shodě. Jazyk dotazu a sjednocování bydlí v lib/search_query.rb, vedle poznámky, že se mění společně s assets/js/search.js – protože dotaz, který v prohlížeči znamená jedno a v terminálu druhé, je horší než nemít hledání v terminálu vůbec.

Prohledává plný text každého příspěvku, takže pod vybraným řádkem je řádek vlastního textu toho příspěvku, který ti ukazuje, proč odpovídá.

Vyfoť něco telefonem a zaznamená místo, kde jsi stál. Ne jako odhad – jako souřadnice, přesné na pár metrů, v bloku metadat, který cestuje se souborem, kamkoli jde.

Sociální sítě to při nahrání odstraňují. Dělají to léta, dost potichu na to, aby na to většina lidí přestala myslet. Statický web nemá nikoho, kdo by to udělal: blog.sh zkopíroval tvou fotku do archivu bajt po bajtu a nic v enginu se na metadata nikdy nepodívalo. Takže fotka kočky na parapetu zveřejnila parapet.

Od 1.2.1 ne. Fotka přijde o polohu na cestě do archivu – když ji přidáš do příspěvku, a stejně tak když vstoupí kterýmkoli z dvaadvaceti importérů, protože všechny končí v témže zápisu.

Jen poloha

Fotoaparát, objektiv, expozice, okamžik otevření závěrky: ty zůstávají. Jsou to tvoje vlastní záznamy o tvé vlastní fotografii a archiv, který by je potichu zahodil, by odpovídal na otázku, kterou nikdo nepoložil.

První příspěvek na tomto webu je o fotce, která zmizela z blogového zápisu z roku 2012, zatímco odkaz na ni fungoval dál. Rozpad odkazů je důvod, proč tento engine existuje, takže engine, který by si potichu rozbíjel vlastní adresy, by byl špatný vtip.

Přejmenování příspěvku mění jeho adresu. To je nevyhnutelné – slug je adresa. Co je odvratitelné, je to, aby se ze staré adresy stala 404.

Co přejmenování dělá teď

Přejmenuj příspěvek – r v dialogu vlastností – a příspěvek si svou starou adresu zaznamená do sebe. Sestavení pak na každé adrese, kterou příspěvek kdy měl, drží jednostránkové přesměrování.

Odkaz v dva roky starém tootu se dál překládá. Odkaz, který někdo dal do vlastního blogového příspěvku, se dál překládá. Můžeš opravit slug, kterého lituješ, aniž tě oprava stojí každý odkaz na něj, který už ve světě existuje.

Přesměrování patří příspěvku

iPhone fotí ve výchozím nastavení do HEIC. Safari ho vykreslí. Chrome ne. Firefox ne. Takže fotka rovnou z telefonu, připojená k příspěvku a publikovaná, je fotka, kterou většina tvých čtenářů nikdy neuvidí.

Staré chování bylo to nejhorší možné: soubor vstoupil, sestavení ho nedokázalo změřit a obrázek ze stránky potichu zmizel – i s popiskem. Žádná chyba. Jen příspěvek s dírou tam, kde byla fotka.

Odmítnuto, s příkazem, který potřebuješ

Připojení HEIC teď uložení zastaví a vypíše přesný převodní příkaz pro stroj, u kterého stojíš:

sips -s format jpeg photo.heic --out photo.jpg      # macOS
heif-convert photo.heic photo.jpg                    # Linux

Tvůj soubor zůstane přesně tam, kde byl, v incoming/. Nic se nemaže, nic se nehádá. Převedeš ho a pokračuješ.

Nebo převedeno, když si řekneš

Psaní nepřichází rovnoměrně. Přijde večer, kdy chtějí ven tři příspěvky, a pak týden nic. Publikovat je tak, jak byly napsány, znamená tři příspěvky za jednu noc a potom ticho – což je horší blog než tytéž tři příspěvky rozložené do tří rán.

Takže web teď může říci, kdy obvykle publikuje:

publishing:
  slots:
    - "mon 09:30"
    - "wed 09:30"
    - "fri 09:30"

Nebo, když píšeš víc, jediné "daily 09:00".

S tímhle v konfiguraci ti naplánování konceptu nabídne nejbližší slot, který žádný jiný naplánovaný příspěvek ještě nezabírá. Tři koncepty napsané za jeden večer dostanou nabídnuto pondělí, středu a pátek, v tomhle pořadí, aniž bys počítal dny.

Jen a pouze nabízí

Fotka v příspěvku je holé jméno souboru v řádku s obrázkem. Vždycky byla:

![Pohled z okna](window.jpg)

Takže soubor připojený k příspěvku je týž řádek bez vykřičníku:

[Poznámky ze čtení, 2025](reading-notes.pdf)

Celý řádek, který není nic než odkaz, mířící na holé jméno souboru se známou příponou, je příloha. Připraví se přes incoming/ jako fotka, uloží se vedle příspěvku jako fotka a nikdy tvůj web neopustí.

Řádek s adresou v sobě zůstává tím, čím vždy byl: odkazem. Rozdíl je holé jméno souboru – totéž pravidlo, kterým se fotky už řídí, takže není co nového se učit.

Vykreslená jako karta, ne jako odkaz

Příloha se vykreslí jako karta nesoucí popisek, příponu a velikost. Velikost tam je proto, že stažení si zaslouží říci, co stojí, než se k němu zavážeš – 40MB PDF na telefonu na mobilních datech je jiná nabídka než 200kB, a čtenář má mít možnost to rozhodnout.

Titulní strana blogu je jediná stránka, která je prohlášením. Všechno ostatní je chronologie, která dělá svou práci.

Takže pinned: true v hlavičce publikovaného příspěvku teď drží jeho kopii nahoře na první stránce výpisu. To je celá funkce a zajímavá část je všude tam, kde se záměrně neuplatní.

Jen titulní strana

Výpisy podle typu, výpisy štítků, feed RSS a sitemapa zůstávají přísně chronologické. Připnutí je tvrzení o tom, co má návštěvník číst první, ne přepis toho, kdy byly věci napsány. Kdo odebírá feed, dostává příspěvky v pořadí, v jakém se staly, a připnutý příspěvek mu nepředbíhá frontu pokaždé, když se přepne.

Co se děje, jak stárne

Dokud je příspěvek ještě dost nový na to, aby podle data seděl na stránce 1, objeví se přesně jednou – připnutí ho nevytiskne dvakrát na téže obrazovce. Jakmile zestárne na stránku 2, objeví se na obou místech: nahoře na stránce 1 a na svém chronologickém místě na stránce 2.

Tady jsou tři řádky Markdownu a tady je, jak vypadá soubor na disku poté, co je uložíš.

Co napíšeš:

Příspěvky jsou **soubory**. Sestavení je cyklus přes složku.

Žádný třetí krok není.

Co dopadne na disk, jeden soubor JSON na příspěvek: